Jak S.N.Lazarev měnil svůj charakter

„Recept“ na překonání strachu, daný nám Ježíšem Kristem

Samozřejmě mohu dát teď mnohým radu, leccos objasnit, vysvětlit, dát různá doporučení, ale znáte to, přijímat rady je složité, rady je stejně nutné na sobě vyzkoušet, jinak to nejde.          

Proto jsem přemýšlel a začal sám sebou. Nejdříve jsem šel cestou oficiální religiózní doktríny. To jest, když jsem viděl, že podvědomá agrese vyvolává nemoci, pochopil jsem, že když odstraníme tuto podvědomou agresi, nemoci odejdou. Všechno bylo velmi jednoduché.

Jak ale agresi odstranit? Nejdříve jsem působil rukama, prováděl energetické působení, pak jsem pochopil, že to není správné, že si člověk musí podvědomou agresi odstranit sám. A odpověď na otázku, jak ji odstranit? Je prostá: nu, prozkoumat vztah k minulosti, učinit pokání. Agrese odejde a duše se očistí. Všechno správně fungovalo.

Začal jsem to doporučovat pacientům a dostavily se velkolepé výsledky. A protože náboženství nabízí hlavně pokání, a protože v našem podvědomí naše náboženské majáky, obrazy, matrice, jež sledujeme, existují po stovky a tisíce let, myslel jsem si, že to hlavní je pokání, to jest podíval jsem se, učinil pokání, v jeho důsledku jsem se uzdravil, duše se vyčistila, čeho je ještě zapotřebí? Stal jsem se jiným člověkem.

Čas běžel dál, nemoci odcházely, sám jsem překonal množství problémů, ale náhle jsem si uvědomil, že štěstí v duši přece nemám. Začal jsem přemýšlet, proč? A pak jsem to pochopil. Pokání je teprve prvním krokem ke změně. Když se jen kaji, nemoci odcházejí a čistím si duši. Spolu s tím se ale nemění můj charakter, nezvětšuje se láska a směřování k Bohu.

Tento proces může být nejen pozitivní, ale i negativní. Proč? Protože moje agrese je výsledkem mého nesprávného charakteru, nesprávného vnímání světa. A jestli odklízím agresi, ale můj charakter se nemění, bude se charakter zhoršovat, protože duše se očistila, ale co z toho vyplývá?

Člověk přicházející do kostela, který činí jen pokání za své hříchy, ale nemění potom svůj charakter, bude svůj negativní stav jenom zesilovat. Jeho charakter se bude kazit.

Když jsem to zjistil, s překvapením jsem pochopil, o čem hovořil už Ježíš Kristus v jinotaji o sedmi běsech. Když člověk vyhání z duše běsa, duše se čistí, člověk cítí štěstí, tehdy nitrem procházející běs přivede za sebou ještě dalších sedm běsů a všechno na stavu člověka se zhorší, všech sedm běsů se usadí v duši člověka.

Toto podobenství jsem stále nemohl pochopit. Když jsem ale takříkajíc na své vlastní zkušenosti pochopil, že očištění duše znamená panaceu, tedy jenom obecný lék, tehdy jsem pochopil, že člověk si musí zpočátku uvědomit, že si počínal nesprávně, to je úroveň zpovědi, přiznat si, že jsem neměl pravdu, choval jsem se nesprávně.

Dále člověk musí činit pokání za to co udělal, tj. musí se postarat, aby změnil své pocity vzhledem k tomu, co proběhlo. A potom musí začít měnit svůj charakter. Až teprve tehdy, když to všechno pochopí, nastane jakýsi pohyb vpřed.

Tady vzniká otázka: jak měnit svůj charakter? Řekne se to snadno. Charakter to je dědičnost, charakter to jsou návyky, které člověk zdědil i které si sám vypěstoval. Charakter to je životní styl. A charakter to je komunikace s lidmi.

Otázka: pokud změním své zvyky, budu se pěkně k lidem chovat, změní se můj charakter? Ukazuje se, že ne. Vše je mnohem složitější. Pochopil jsem, že tady něco vadí. Vzal jsem si pro začátek několik charakterových rysů, které se mi
u mě samého nelíbily. V zásadě se vyskytují u každého. Rozhodl jsem se cílevědomě tyto rysy překonat.

Byla to moje uspěchanost, byl to strach, byla to panika ve chvíli, když začíná nějaká nepříjemnost, to jest špatně jsem smýšlel o budoucnosti. Bylo to rozčilování, hněv, nespokojenost se situací a s osudem.

Začal jsem se tedy z jiného úhlu dívat na své emoce a zkoušel jsem je přibrzdit. Uklidňovat sám sebe, když mě něco rozčílilo, přišla nespokojenost s osudem, vznikal ve mně strach z budoucnosti. Do určité míry se mi něco podařilo. To jest zadržovat agresi, což bylo správné.

Všiml jsem si však, že má tendence smýšlet špatně o lidech, můj zvyk rozčilovat se a spěchat mě neopouštějí. Začal jsem analyzovat, čím to je.

Zkusil jsem všechno stáhnout do jediného. A pochopil jsem, že rozčilení, hněv, spěch, apatie, odsuzování lidí, v zásadě všechno tohle má jeden kořen. Proč Kain zabil Ábela? Protože mu záviděl, protože se bál, že v životní soutěži s ním zůstane pozadu.

To jest strach je vlastně instinktem sebezáchovy. Bez instinktu sebezáchovy člověk nepřežije. Potřebuje jej stejně jako instinkt zachování rodu. Je velmi důležitý. Ale ukázalo se, že je tu malý háček. Existuje normální instinkt sebezáchovy, působí-li až jako druhý článek v řetězci lidských reakcí, pak se člověk rozvíjí harmonicky. Když se však instinkt sebezáchovy vyhoupne na první místo a zcela ovládne člověka, tehdy se člověk před očima začne měnit k horšímu.

To jest, je-li instinkt sebezáchovy pro mě na prvním místě, tehdy pro to, abych si zachránil život, podpořil svůj blahobyt, budu připraven spáchat vraždu, zlodějnu, zradu, zřeknout se svých blízkých. A čím více se budu orientovat na instinkt sebezáchovy, čím více budu uctívat život, tím patologičtějšími se stanou rysy mého charakteru.

Tehdy jsem pochopil, že náboženství hovořící o tom, že existuje Bůh, že je třeba sloužit Bohu, a ne svému žaludku a střevům, a dokonce ani ne svému životu, dovoluje člověku povznést se nad světské hodnoty, vymazat závislost na těchto hodnotách a takovým způsobem zachránit svou duši a rozvíjet svůj charakter.

Člověk klanící se vlastním instinktům bude nevyhnutelně dělat řekněme stále hříšnější činy a jeho charakter se bude zhoršovat a zhoršovat. Až na úroveň Sodomy a Gomory. Proto bez pochopení Boha, služby Bohu, lásky k Bohu, života dle deseti přikázání je každý člověk odsouzen k postupné degradaci svého charakteru.

To bylo důvodem, proč v Indii v Bhagavadgítě, která je základem véd, posvátných knih, je řečeno, že jsou jen dva typy lidí. Jsou lidé nátury božské a lidé nátury démonické.

Božské nátury jsou ty, které ve výsledku chápou, že vše, co mají, a také všechny jejich schopnosti spočívají v možnosti poznání Boha a že hlavním smyslem života je přiblížení se k Bohu.

Démonické nátury staví na první místo své instinkty, přání, slouží svým instinktům, chlípnosti, blahobytu, touze po penězích, sexu, jídle.

Proto jestliže se nesetkají s bržděním svých cílů nemocemi, neštěstími, ponížením, postupně se začnou měnit v démony. Jednoduše řečeno spustí se plná degradace duše, charakteru a potom člověk umírá. Takový člověk nebude mít zdravé potomky a ani on sám nebude zdravý.

Co z toho tedy vyplývá pro to, aby člověk zlepšil svůj charakter? Protože právě charakter je základnou všech našich plusů a mínusů, všechna naše neštěstí, nemoci a problémy – to je náš vnitřní charakter, naše vnitřní reakce na svět, který nás obklopuje.

Proto abychom zlepšili svůj charakter, musíme snížit svou závislost na světě a musíme zvětšovat svou lásku k Bohu, toť vše.

Jak říkal Kristus: nemoci způsobené běsy se léčí půstem a modlitbou. Potom by měla přijít lidská zdrženlivost a modlitba a snaha o přiblížení se Bohu a lásce.

Člověk, který není umírněný ve svých přáních a který má příliš rád jídlo, požitky, peníze, svou práci, sex a jiné formy lidského štěstí, jestliže nedělá přestávku v takovém konání, pokud přehání všechna svá přání, u takového člověka časem vzrůstá jeho závislost na těchto hodnotách, jeho láska k Bohu se úměrně zmenšuje a jeho charakter se kazí. Potud je všechno jasné.

Otázka: proč však z mého nitra tehdy nezmizel strach? Proč mě neopustilo rozčilování?

Začal jsem to analyzovat a pochopil jsem, že jedinou podmínkou, aby zmizel strach, je zlom ve vědomí. A pochopení, že mé skutečné já je věčné, že moje duše nemůže zaniknout. Pokud je mé skutečné já věčné, pak je nezničitelné a já se nemusím bát.

Ale pokud je mé já pomíjející, každá neočekávaná situace je může zničit a já se budu automaticky bát. To je normální. Jenže když se objeví strach, nastane také rozkol mezi lidmi a objeví se agrese. A tehdy začne vítězit instinkt sebezáchovy, jsem připraven provést nějaký zločin a můj charakter začne degradovat.

A tak jsem se znovu a znovu vracel k otázce, jak překonat strach. A pak jsem to náhle pochopil: recept už existuje! Recept je popsán v Bibli. Lidé recept pouze odmítli.

Vysvětlení podal Ježíš Kristus. Řekl: Bůh je vaším Otcem. Jste v jednotě s Bohem. I modlitbu Otče náš vám dal. Začíná tím, že Bůh je náš Otec. Co to znamená?

Je-li Nejvyšší Stvořitelem našich duší a naše duše jsou s Ním v jednotě, pak mé skutečné já je božské. To znamená, je nezničitelné.

A protože člověku je vlastní se zachraňovat, potom v každé kritické situaci myslím v první řadě na to, aby se mé já zachránilo. Je-li tedy mé já lidské, pak mou první emocí bude strach.

Ale jestli je mé Já božské, je-li součástí Stvořitele, pak mou první emocí bude přiblížení se Otci jakožto Spasiteli a Ochránci. A bude to přiblížení se k lásce, přiblížení se k pravé skutečnosti, kterou je láska.

Proto v jakékoliv nečekané situaci, která je nebezpečná a nepříjemná, první emoce, kterou chci pocítit, je láska, potom uvědomění, že se jedná o zákoni-tost, která je dána shůry, a potom se ve mně musí teprve zapojit instinkt sebezáchovy.

Ze semináře: Energie emocí